Honza Kubový alias Čahoun

Jak dlouho už se věnuješ bojovému umění?
Cvičím od roku 1993, takže nějakých 28 let.

Co tě k bojovému umění přivedlo? 
Na první trénink mě přivedl tehdy můj nejlepší kamarád David Hájek a na tréninku jsem pak potkal spoustu dalších spolužáků ze školy.

Hlavním důvodem, proč jsi pokračoval ve cvičení, byli tedy kamarádi? 
Těch důvodů bylo několik. Ano, na první místě byli kamarádi. Na druhém místě to, že jsem vždycky potřeboval něco dělat, nějaký sport, mít nějaký pohyb. Původně jsem se věnoval běžeckému lyžování, ale to bylo časově hodně náročné a většinou mimo Rychnov. Tréninky karate jsem měl téměř u baráku. 

Začínal jsi s karate a pak jsi přesedlal na aikido. Co tě k tomu vedlo?
Od maturity jsem nebydlel trvale v Rychnově, neměl jsem tolik času stíhat všechny tréninky a musel jsem si vybrat, navíc jsem neměl pro karate fyzičku potřebnou pro sportovní zápas. V aikido jsem se více našel, přišlo mi, že to lépe vyhovovalo mé postavě a dávalo mi to větší smysl.

Znamená to, že na aikido není potřeba tak dobrá fyzička?
To zase ne. Na aikido je taky potřeba slušná kondice. Je to ale jiný druh pohybu a vyžaduje to trochu jiný přístup a více vytrvalosti. Aikido je pro mě víc o efektivitě pohybu.

V době, kdy jsi dělal karate, jsi hodně závodil a ze závodů jsi vozil medaile. Nechybí ti soutěže?
Přiznám se, že když jsem byl mladší, tak mi to chybělo, ale dnes už mi to nechybí. Nemám zapotřebí v aikido soutěžit, chci si spíš vyzkoušet, že moje technika funguje s reálným uke (pozn. uke je “ten, který přijímá techniku”, zjednodušeně řečeno tréninkový partner). 

Říkáš, že si chceš vyzkoušet, zda technika funguje s reálným uke. Když ale trénuješ v rámci jednoho klubu pořád se stejnými lidmi, nezmění se to časem spíš v takové nacvičené divadlo? Je tam pořád ta realita?
Divadlo to rozhodně není, protože se všichni neustále učíme, posouváme se dál a tím se i mění náš způsob provádění technik. Jelikož se jedná o výuku, tak zejména na začátku si navzájem nevzdorujeme a spolupracujeme, abychom se naučili správné provedení a pochopili princip a myšlenku té techniky, neklademe odpor svému partnerovi, který se pokouší techniku provádět. Postupem času můžeme zkusit více vzdorovat a otestovat, jestli technika opravdu funguje. V aikido se projevuje, že každý člověk je jiný, a techniku musíme umět přizpůsobit každému typu postavy, aby to fungovalo. Jezdíme na národní a mezinárodní semináře, svého času jsem měl možnost trénovat i v některých pražských klubech, takže jsem si mohl svoje techniky vyzkoušet na mnoha různých lidech. Není účelem „urvat to silou“, ale provést správnou techniku.

Říkáš, že jsi měl možnost trénovat v klubech v Praze i jinde, proč tedy pořád jezdíš cvičit do Rychnova? 
V Rychnově mám rodiče, takže je sem jezdím navštěvovat. Hlavně je ale SHIN-KYO moje srdeční záležitost. Mám tam kamarády, klub je na vysoké úrovni, má skvělého instruktora. Pokaždé, když tam přijedu, naučím se něco nového. Vyjma tréninků s Ondrou Musilem jsem od tuzemských instruktorů nezažil lepší výuku aikido než v SHIN-KYO. Další důvod je, že nikde jinde v republice jsem neviděl tak skvěle vybavené dojo s tak dobrým zázemím, což mimo jiné umožnila i dlouhodobá podpora ze strany města Rychnova a zejména pak podpora paní místostarostky Jany Drejslové. 

V tuto chvíli jsi čerstvě trojnásobným otcem. Jak jde aikido dohromady s rodinou?
S rodinou je samozřejmě méně času pro tyto aktivity. Jako velkou výhodu aikido vnímám to, že je to přirozený pohyb a pokud se to správně uchopí, mohou se mu bez problémů věnovat i děti, respektive mládež. Já se teď snažím angažovat svého staršího syna (pozn. téměř 6 let). Aikido není o síle, ale o technice. Správné techniky aikido jsou velmi jemné a zároveň účinné. Když se mě kluci snaží doma přeprat, tak mám možnost si při hře s nimi některé techniky či principy vyzkoušet. Je to pro mě skvělá forma tréninku, protože vím, že jim nesmím ublížit, a zároveň si můžu vyzkoušet princip techniky bez použití síly, učím se citlivosti. Takové aikido je velmi jemné a všichni při něm máme úsměv na tváři.

Co je hlavním důvodem, že jsi za celou tu dobu se cvičením neskončil? Neměl jsi nějaké krize, kdy jsi to chtěl vzdát?
Přiznám se, že asi před 15 lety jsem měl určité pochybnosti, jestli to má ještě smysl. Měl jsem ale velké štěstí. Tehdy jsem měl příležitost trénovat u Ondry Musila v Praze, což mi rozšířilo obzory. Zhruba v té době sem taky začali jezdit špičkoví světoví učitelé. První z nich byl Joe Thambu shihan, pak se přidali i další. Zajímavé bylo, že jsme se neposouvali směrem k novým a komplikovanějším technikám. Naopak se pracovalo daleko více na úplných základech, ale šlo se při tom hodně do hloubky.

Dá se tedy říci, že důležitým motivačním prvkem je pro tebe možnost účasti na seminářích, možnost cvičit s různými lidmi, pod vedením zahraničních instruktorů? 
Částečně ano. Hlavní motivací je, že mám možnost pořád se rozvíjet, někam se posouvat. Mám štěstí, že mohu cvičit se skvělými instruktory, kteří mi neustále ukazují cestu dál. 

Uplatňuje se tento princip neustálého rozvoje i mimo bojová umění?
Rozhodně. V životě se musíme neustále rozvíjet ve všech oblastech. Díky bojovému umění jsem se naučil a stále učím přijímat nové věci, a to jak na tatami, tak v profesním a soukromém životě. 

Jak by asi teď vypadal tvůj život, kdybys s bojovým uměním nikdy nezačal?
O tom jsem nikdy takhle nepřemýšlel, ale určitě by byl jiný. Bojové umění mě učí disciplíně, dojo etiketě a učí mě, že jsou tu pravidla, která je třeba dodržovat. Naučilo mě stavět se k věcem čelem a řešit je napřímo. To jsou věci, které jsem se v dětství naučil v bojovém umění a myslím si, že v životě by to mělo fungovat stejně. 

Jakou největší lekci jsi v bojovém umění dostal?
Napadá mě jedna věc. V roce 2007 sem poprvé přijel Joe Thambu shihan. Znáš mou postavu, nejsem úplně drobeček (pozn. skutečně není :-D). Často jsem v bojových uměních slyšel: “Ty jsi moc velkej, na tebe to nefunguje.” Slýchal jsem to i od držitelů vysokých technických stupňů. Pak přijel z Austrálie Joe Thambu, kterého bych odhadl na 55 kg a 165 cm. Ten si se mnou na žíněnce dělal, co chtěl. Techniky vůbec nebolely, skvěle mu to fungovalo a bylo to velmi silné. To byla pro mě asi největší lekce, že to funguje na všechny, že to jde dělat jinak. Druhý extrém, jsem zažil, když přijel z Kanady Robert Mustard shihan. O tom si dovolím říci, že je to velký a dobře živený člověk, přesto je schopen provádět techniky neuvěřitelně jemným způsobem.

Největší lekce tedy byla, že aikido lze dělat, jinak – jemně a bezbolestně. Měl jsi s aikidem bolestivé zkušenosti, než jsi dospěl k tomuto poznání?
V době, kdy jsem začínal, jsem se setkal s lidmi, od kterých ty techniky velmi bolely. Takový člověk, i když měl třeba hnědý pás, nechápal principy a doháněl to fyzickou silou. V čem je problém, mi došlo, když jsem trochu pronikl do principů aikido. 

Ty sám nejsi zrovna drobné postavy a fyzické síly máš poměrně hodně. Je pro tebe těžké sílu při cvičení nepoužívat?
Je to těžké. Samozřejmě mám spoustu zlozvyků. Když na tréninku potkám některé kolegy a technika mi na ně nefunguje, tak i díky své soutěživosti bohužel občas sílu použiju, a je to špatně. 

Je to tedy tak, že soutěživost do aikido nepatří? 
Já si nedovedu představit aikido jako soutěž. Pochopitelně jako chlapi míváme hodně velké ego a chceme vyhrávat, to je přirozené, ale v rámci výuky to do aikido nepatří. V praxi je to samozřejmě něco jiného. Tam jde o to, umět se ubránit. I proto je při výuce potřeba spolupráce obou partnerů. Je nutné testovat, jestli technika skutečně funguje, ale není to o soutěži. 

Jak to vidíš do budoucna? Snažíš se vést k bojovému umění svého syna. Založíš si vlastní klub, aby měl kde trénovat? Budeš ho vozit do Rychnova? Přihlásíš ho do některého z klubů ve středních Čechách nebo v Praze?
Před koronavirem jsem řešil založení vlastního oddílu, ne úplně klubu, ale spíše druhého dojo pod hlavičkou SHIN-KYO ve středních Čechách. Teď z toho trochu sešlo. Ale rád bych syna vodil na tréninky pravidelně. A to jak někde v blízkosti mého současného bydliště, tak v Rychově. 

Pro tebe jako zkušeného aikidistu není asi výběr dobrého instruktora a klubu velký problém. Je nějaká šance, jak to může poznat někdo, kdo s bojovým uměním nemá žádnou zkušenost?
Teď jsi mě trochu zaskočil. Myslím si, že člověk, který má všech pět pohromadě, dokáže po čase poznat, jestli je to dobrá škola. Ondra Musil, kterého si moc vážím, mi kdysi řekl, že bojové umění je jen jedno, respektive jsou dvě. To dobré a to špatné. Je jedno, jestli je to aikido, karate, judo nebo box, měly by tam vždycky být základní principy bojového umění a neměly by se v něm dělat věci, které odporují logice a přirozenému fungování lidského těla. Rozhodně by se nemělo v rámci tréninku poškozovat zdraví. 

Když je řeč o zdraví. Co úrazy a zdravotní problémy v bojovém umění?
Jak už jsem říkal, měl jsem štěstí na skvělé instruktory. Začínal jsem a pokračuju pod vedením Martina Pohla. Ten vždycky hodně dbal na správnost provádění technik, od samého začátku. To samé Ondra Musil, se kterým jsem měl možnost trénovat – pokud dodržujeme pravidla a pokyny instruktora, tak ke zranění běžně nedojde. Od začátku se učíš dělat to tak, aby sis neublížil, abys neublížil svému tréninkovému partnerovi a zároveň aby technika byla správná. V tom je také částečně odpověď na předchozí otázku. V dobrém klubu je na prvním místě zdraví a bezpečnost. Trenéři i ostatní vědí, co a proč dělají. Nedělají nic jen tak bezmyšlenkovitě. 

Neštve tě někdy, že kvůli aikidu nemáš tolik času na jiné věci?
Naopak. Trénink je pro mě forma aktivního odpočinku. Když si jdu i sám na půl hodinky zacvičit, vyčistím si hlavu a odpočnu si. Přitom si zopakuju, co jsem načerpal od svých učitelů na trénincích a seminářích. Na mé úrovni (pozn. 3. dan) už na sobě člověk může pracovat sám. Ale není to tak, že bych mohl cvičit jenom sám. Potřebuji si to taky vyzkoušet s partnerem. 

Říkal jsi, že cvičíš se synem a občas si jdeš zacvičit sám. Máš tedy doma vlastní dojo?
Ano, korona krize mě donutila vyklidit volnou místnost v domě, mám tam i tatami, 4x4 metry. 

Co by se muselo stát, abys s aikido přestal. 
To bych asi musel umřít… 

Je něco, co bys chtěl na závěr vzkázat našim čtenářům?
Chtěl bych vzkázat jednu věc všem členům SHIN-KYO: Buďme rádi, že máme Martina Pohla, který nám díky svým zkušenostem a pochopení principů v bojových uměních nastavuje velmi vysokou laťku. Někdy to samozřejmě není úplně příjemné v rámci náročnosti tréninku, ale bez toho bychom nebyli tam, kde dnes jsme. Díky němu máme také úzké vazby na Ondru Musila. Těmto dvěma učitelům chci poděkovat, protože nebýt jich, tak se bojovému umění dnes asi nevěnuji.